Jdi na obsah Jdi na menu
 


Požár Národního divadla v Praze

23. 2. 2007

Národní divadlo 1881

Požár Národního divadla 

Zdrcující zprávu přinesly druhý den ráno Národní listy, vydávané českým politikem a novinářem dr.Grégrem. Titulek zněl: „Zalkej, vlasti! Zastři sobě tvář, Čechie! Veliké Národní divadlo shořelo! Takto byl český národ informován o tragedii. Jak se to vlastně všechno seběhlo?

 

Nedbalost klempířů, kteří na střeše budovy připevňovali hromosvod a při svém odchodu vysypali žhavé uhlíky z klempířských kamínek do okapového žlabu, provázená až neuvěřitelnou sérií nešťastných náhod, omylů a prapodivných okolností, z nichž mnohé nebyly a už zřejmě nebudou nikdy objasněny, vedla k tragedii vpravdě celonárodní. Požár zničil tři desetiletí trvající práci na stavbě, která se měla stát symbolem obrozeného národa, měřítkem jeho kulturní úrovně, vyjádřením českých národnostních tužeb. Vysoké umělecké hodnoty, reprezentující v relacích té doby částku půl druhého milionu zlatých, se během několika hodin scvrkly do změti černých trosek.

 

V onen černý pátek 12.srpna 1881 krátce po 17.hodině spatřili kolemjdoucí Pražané obláčky kouře vycházející se střechy Národního divadla. Nikdo netušil, že se schyluje k celonárodní tragédii. V té době probíhaly na střeše divadla dokončovací klempířské práce. Zřejmě někam zapadlý žhavý uhlík započal dílo zkázy. Dav lidí se začal sbíhat zvědavě k budově a během několika málo okamžiků šlo na ulicích o holý život. Každý chtěl vidět, co se vlastně s divadlem děje. Někteří odvážlivci se snažili proniknout do budovy. Marně, bylo všude zamčeno. Kolem 6.hodiny vyšlehly na střeše plameny. Z davu se ozvaly povely, spíše výkřiky zoufalství. Nikoho nenapadlo zavolat hasiče. Jedním ze zachránců, kteří se snažili o uhašení ohně na střeše, byl i sochař Schnirch. Jeho trojspřeží bylo a je ozdobou střechy divadla dodnes. Plameny se dále šířily od budovy Prozatímního divadla směrem k Ferdinandově, dnešní Národní, třídě. Silný vítr podporoval šíření plamenů a tak poskytnul přihlížejícím příšerné divadlo. Těsně před 8.hodinou vzplanul zbytkový plyn v potrubí. Přívod plynu byl sice již uzavřen, zbývající plyn vykonal své. V té době plameny zasáhly již 2. a 3.galerii. Železné krovy praskaly, vazba se lámala, zřícení stropu na sebe nenechalo dlouho čekat. Ozvala se ohlušující rána, to se zřítil do hlediště osvětlovací lustr.

Protože jsou stále opakovány zprávy tehdejších novin, které jsou pod vlivem emocí národní tragedie, zaměřené proti hasičům a tím omluvitelné, bylo by namístě uvést tyto názory na pravou míru.

 

Sbor byl alarmován hlásiči, tehdy se jim říkalo požární automaty, zavedenými v Praze r.1879 a které pracovaly na principu Morseova telegrafu. Tento systém vydržel až do r.1971. Byly použity automaty v Národním divadle, Spořitelně české (budova dnešní Akademie věd na Národní třídě), na rohu ulic Mikulandské a Ostrovní a na policejním ředitelství v dnešní ulici Karoliny Světlé, tehdejší Poštovské.

 

Každý automat po použití vyslal v průměru 5x svůj kód v Morse značkách, což trvalo určitou dobu. Národní divadlo mělo kód ND, Spořitelna PA, Mikulandská MR, policejní ředitelství M. Právě proto, že automaty byly použity téměř současně, signály splynuly a v hasičské centrále nebylo možno zprávu rozluštit. Morseův systém to neumožňoval. Teprve na opětné použití automatu na policejním ředitelství hasiči vyjeli, ovšem jako na požár v Poštovské ulici a ne k požáru divadla; tedy v síle : 1 ruční stříkačka a 1 voznice (1+7 mužů). Až pak se tedy mohlo volat o posily. Tolik k pozdnímu příjezdu.

 

Lidé začali pomalu formovat záchrannou akci a pomáhali hasičům zachraňovat co se dalo. Díky hasičům a všem ostatním se podařilo zachránit mnohé další věci, například některá hynaisova plátna z královské lóže,, část vybavení hereckých šaten a dekorace, jinak celé divadlo bylo děsivým požárem prakticky zcela zničeno. Co je však smutné, je to, že se po této tragedii veškerá vina dávala hasičům.

 

Dalším nesmyslem je tvrzení, že se všichni hasiči zúčastnili pohřbu svého kolegy. Ano, pohřbu se zúčastnili, ale jen ti, co měli volno. V té době totiž panovala, na dnešní dobu nepředstavitelně tuhá vojenská kázeň. Hasiči byli kasárnováni a při každém prohřešku jim byly udělovány tresty, tzv. kasárníky. Pokud se hasič chtěl oženit, tak pouze se souhlasem městské rady a teprve po určitých odsloužených letech!

 

Hasičům bylo rovněž vytýkáno, že nepoužili novou parní stříkačku. Nebyla použita z jednoho prostého důvodu. Město ani sbor stříkačku zatím nepřevzal, proto nemohla být zařazena do pohotovosti. Stříkačku dodala anglická firma A.W.Stone. Dne 12.8.1881 zkoušena a umístěna provizorně v objektu Novomlýnské vodárny u dnešního Štefánikova mostu. Přesto však byla použita. Nemohla však dělat žádné zázraky, její výkon byl 1600 litrů/min., tedy jako dnešní menší AS. Rozhodující bylo, že nebyla převzata. Je k dispozici dokument, datovaný 6.9.1881 tedy téměř měsíc po požáru, kde městská rada stále o převzetí jedná. Též jsou k dispozici svědectví přímých účastníků zásahu. Např. pozdějšího velitele sboru Hájka a ředitele karlínského sboru Huga Demartiniho.

 

Neodborné novinové zprávy odsuzovaly tak významné odborníky, jakými byli hasební mistr Lammer a cvičitel Tůma. Lammer přivedl sbor na evropskou úroveň a je zcela srovnatelný se svým londýnským současníkem Braidwoodem (zkoušky chemického hašení a dýchacích přístrojů v půli 19.století!). Cvičitel Tůma vycvičil řadu dobrovolných hasičských sborů.

 

Také je nesmyslné tvrzení, že první u požáru byla stříkačka z Bubenče. Ve skutečnosti se jedná o sbor z Buben, který přijel jako první z celé řady posilových dobrovolných jednotek. Samozřejmě až po sboru pražském, v Bubenči byl založen dobrovolný sbor až v r.1901.

Další nesmysl je tvrzení o krátkých hadicích, které nedosáhly k hladině Vltavy. Každý hasičský strojník ví, že lze podle fyzikálního Toricelliho zákona teoreticky nasát z 10,33 metrů, v praxi asi z 8 metrů. Proto stříkačky byly umístěny poblíž mostu na Žofín, kde je nábřeží o něco nižší. Výkon stříkaček přirozeně se sací výškou klesá.

 

Na závěr můžeme říci, že se po této tragedii dávala veškerá vina hasičům a hasebnímu mistru Lammerovi. Byl to samozřejmě nesmysl a křivda statečnému a schopnému muži. Po požáru byly Lammerovy zásluhy zapomenuty. K 1.září je pensionován a zcela v zapomnění umírá ve věku 82 let 7.února 1894. Hasiči udělali maximum. Zachránili především bezprostředně ohrožené budovy, jako palác Lažanských, objekt Spořitelny české, ale především v těsné blízkosti stojící Prozatímní divadlo. Vzhledem k možnosti tehdejších technických prostředků klobouk dolů!

Po 50 letech městská rada zřídila záslužnou medaili pro hasiče pro ještě žijící účastníky zásahu a všichni si pokládali za čest, že mohli pomáhat při požáru Národního divadla a odvedli pořádný kus chlapské práce.

 

A jak se zachoval po požáru národ? Ač to byla národní pohroma, nerezignoval. Hned druhý den po požáru přinášejí Národní listy výzvu předsedy výboru Sboru pro zřízení Národního divadla F.L. Riegra na znovu vybudování Zlaté kapličky. Národní divadlo bylo, Národní divadlo bude ! Trosky ještě doutnaly a už přicházejí první finanční dary. Za necelých 27 měsíců od katastrofy opět znějí v hledišti velebné tóny Libuše. Použijme několik slov operního libreta: „Český národ nezhyne“! Je to pravda.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

mángra

(jelc tloušť, 9. 6. 2010 10:20)

olighen

Národní divadlo

(Tomáš Kiš, 2. 6. 2007 22:56)

Národní divadlo je nejkrásnější divadlo vůbec, je to pravda, několikrát jsem jest byl, je velké, udržované!!!Vystupuje zde také řada mnoha herců, kteří jsou vynikající!!!!Rád opět Národní divadlo navštívím!!!Tomáš Kiš